23.-30.8.08 - Tábor v Hutisku-Solanec u Rožnova pod Radhoštěm
Tábor začal moc pěkně! Já jsem si do kalendáře nějak špatně napsala začátek tábora a místo v sobotu jsem odjížděla už v pátek!!
Teda naštěstí jsem neodjela, ale to jen proto, že nás na tábor odjíždělo cca 10 z našeho cvičáku. Já jsem na tábor odvážela ještě Evu s border teriérkou Kryšpínou. A protože jsem měla chvíli zpoždění, tak s plně naloženým autem, s Anetkou v kufru (a s práškem, aby jí nebylo cestou špatně) a s nastartovaným motorem jsem Evikovi zavolala, že mám chvíli zpozdění, ale že už vyrážím. Přestože ani jedna nemáme videotelefon, bylo jasné, že na sebe navzájem obě aspoň 5 minut zíráme s otevřenou pusou a každá jsme si myslely, že je ta druhá úplně mimo a že si myslí, že mluví s někým jiným. Pro Evu ten šok byl určitě větší, protože byla ještě v práci. Eva dělá s Petrou a my tři jsme spolu byly na chatce. Ihned zkonstatovaly, že já se k nim na chatku fakt hodím, protože minulý tábor Petra získala přezdívku Kalamity Jane. Ovšem odjezd na tábor o den dřív se ještě nikomu nepodařil!!
No, tak to byl náš začátek tábora! Nejhorší bylo vysvětlit Anetce, že nikam nejedeme. Vůbec to nechtěla pochopit. Když jsem přišla nahoru k bytu, ani nechtěla jít dovnitř, protože když něco zapomenu, nechám ji čekat na chodbě a jen si dojdu pro to, co jsem zapomněla. No a teď Anetka zaboha nechtěla jít dovnitř. Jakoby říkala: "Tak si to teda vem a nezdržuj, vyrážíme!" A i když se mi jí nakonec podařilo dostat dovnitř, pořád lítala ke dveřím jakoby říkala: "Tak kde to vázne? Jedem!" Trochu uklidnit se mi jí podařilo až teprve tehdy, když jsem jí sundala obojek.
Jinak já jsem ten den docela uvítala, protože jsem mohla dodělat ještě nějaké věci. A bylo docela fajn mít už vše opravdu sbalené a připravené, jen jsem si z auta musela domů donést pár věcí. Jediné mínus bylo, že mě večer pekelně rozbolel zub. Takže jsem si pár hodin opravdu užila. Naštěstí jsem ho ošetřila tak dobře, že mě celý týden na táboře ani nezabolel.
No, tak to byla páteční anabáze s mým předčasným odjezdem. No, a v sobotu jsme tedy opravdu všichni odjeli. Cesta byla celkem v pohodě. Jeli jsme v koloně čtyř aut a celkem jsme se ani navzájem neztráceli. Je to dlouhá cesta a tak bylo docela dobře, že jsme se cestou stavili v Horce, kde se konalo mistrovství republiky mládeže v agility. Od nás tam byla Eliška a Kačka. Obě byly hodně překvapené, když nás tam viděly. Jejich běhy jsme bohužel neviděli, protože už jsme museli odjet.
Při příjezdu jsme dostali chatku a ještě jsme ani pořádně nestačili vybalit a už byla večeře. Jídlo bylo po celou dobu úžasné, až neuvěřitelně! Jediný zápor byl, že jsme tedy opravdu nezhubli! Kuchařky vařily opravdu bezvadně, přidat jsme si mohli, kolik jsme chtěli, a ve skutečnosti přidávaly ještě víc, než jsme chtěli. I maso šouply jako přídavek. Neskutečné! A večer byly dost často v jídelně tácy s chleby a s buchtami, které přes den zbyly. Přikryté igelity a každý si mohl vzít, co chtěl. Holky to srovnávaly s loňským táborem ve Větřkách, které jsou mimochodem jen pár kilometrů od tohoto tábora. Zkonstatovaly, že se to vůbec nedá srovnat, protože ve Větřkách byly přesné příděly jídla a nikdo si nesměl vzít víc. Dokonce jim při každé snídani nezapomněli připomenout, že si smějí vzít pouze jeden rohlík s touto pomazánkou a jeden rohlík s tou druhou. No tak tady to bylo tedy opravdu úplně jiné. Všichni jsme se za celý týden neskutečně rozežrali!
No a abych nemluvila jen o jídle, hned od neděle začaly tréninky. Žádná sranda. Začínaly v 6.30 a končily ve 20.00 hod!!
Pro jednoho psa to znamenalo, že měl jeden hodinový trénink dopoledne a druhý odpoledne. My jsme neděli začaly v 9.00 a v 18.hod, což znamenalo ihned po snídani a po večeři! Každý den to bylo jinak a vždy jsme se to dověděly až předchozí večer.
Anetka ze začátku běhala pěkně a většinu sekvencí jsme napoprvé uběhly dobře i dost rychle. Přestože jsem během týdne pár tréninků a závodů kvůli Anetce vynechala, měla toho zhruba od poloviny plné zuby. Řekla bych, že ji pěkně bolely zadní nohy, protože měla velkou nechuť ke skákání skoček. A když jsem jí masírovala zadní nohy, tak ty svaly byly úplně ztuhlé a moc se jí to nelíbilo, asi ji ty svaly dost bolely. Mě teda taky, ale člověk se přemůže, pes ne.
Hned první den jsem se na parkúru pěkně natáhla na mokré trávě. Jo, to jsou ty kopačky, které zatím nemám. První žuchnutí šlo, to druhé bylo horší. Bolelo mě koleno a hlavně zadek. S něčím jsem si tam hnula. Naštěstí se vše postupně zase rozhýbalo, ale někdy rozhýbat rozbolavělé tělo nebyla žádná sranda. Měly jsme bezvadnou instruktorku Janu, dobře radila a vůbec byla bezva. Ke konci když se Anetce už opravdu nechtělo běhat, mi řekla, že Anetku nesmím předbíhat a hlavně na ni nesmím nikde čekat, aniž bych něco dělala, protože jí se pak nechce makat, když já nic nedělám. Takže mám dělat daleko víc otáček, než je potřeba, a nebo aspoň poskakovat. Šílené!! Doteď jsem se parkúr snažila běhat tak, aby to bylo co nejjednodušší, abych se neuhonila a taky abych si ho zapamatovala. A teď mám začít běhat tak, aby byl co nejsložitější. Hrozné! Nejhorší na tom ale je, že předem těžko odhadnu, v kterém místě budu mít na tu otočku zrovna dost času a v kterém ne, protože u Anetky je velký rozdíl v rychlosti, když je odpočatá a když je unavená. V tomhle směru v tom mám teď hrozný guláš. A navíc to znamená, že když je Anetka unavená a já nejspíš taky, tak já mám makat ještě víc, abych Anetku zrychlila. Z téhle diskuse taky vyšlo najevo, že se nejvíc nadřou ti s malými pomalými psy. Lidi s border koliemi vlastně v parkuru ujdou jen pár kroků, protože pes letí i bez nich. Musí pracovat hodně na technice, aby borderka letěla na správnou překážku, ale když to zvládnou, tak se tam proti nám s malými vlastně flákají.
Příště až pojedu s Anetkou na tábor, tak s ní budu asi dělat jen jeden trénink denně, protože Anetka ke konci už měla opravdu nechuť do agility. A to i když jsem jí opravdu nechala dlouho odpočinout a vyspat a taky odreagovat na výletě a tak. Fakt se jí do skákání už nechtělo. Je pravda, že je to pro pejska fakt náročné, protože ani v době volna nemá takový klid jako doma. Kolem je plno psů a plno lidí a pořád se kolem něco děje. Na psychiku psa je to fakt náročné, hlavně to, že si nemůže pořádně odpočinout.
Jinak je neskutečné, že mezi tolika různými psy na jednom místě nedocházelo vůbec k tolika šarvátkám, jak by člověk asi čekal. V naší chatce byli samí dominantní psi: Kryšpa, Aneta a (kůň) Fred. Fred je bílý švýcarský ovčák, takže fakt dost velký. Je sice docela klidný, ale to ho nesmí naštvat nějaký jiný pes. Čekaly jsme problémy mezi Kryšpou a Anetou, protože Kryšpa má hned záminku k tomu, aby mohla zaútočit. A rvačka s ní není žádná sranda, protože ona opravdu hned kouše. Však taky byla nejlepší a nejrychlejší při norovacích zkouškách. Nedávno Eva přišla s Kryšpou na cvičák, abychom vyzkoušely, jak se bude snášet s Anetou. Hned z toho byla rvačka, protože Aneta je taky dominantní a tohle si prostě nenechá líbit. Kryšpa se přitom kousla do jazyku a tekla jí krev. No a teď spolu holky jely autem až do Rožnova a pak spolu týden bydlely v chatce. Odvaha, co?
Ale dopadlo to nadmíru dobře. V autě byly oddělené a v chatce došlo k první rvačce ještě ten večer, co jsme přijeli. Po rvačce si Aneta zalezla do skříňky (viz foto) a když se Kryšpa přiblížila, tak na ní Aneta vrčela. K další bitce došlo druhý den. A tím to skončilo, od té doby byly holky čím dál víc v pohodě. Ke konci už se mohly pohybovat i natěsno vedle sebe a nic se nestalo. Sice si spolu nehrály, ale navzájem se respektovaly. Kryšpa je velká bojovnice v noře a Anetu zase na lišku potřebuju vytrénovat, takže mi to vůbec nevadilo. Kryšpa s Fredem se milujou a to tak, že se Kryšpa postaví na zadní a Freda pusinkuje. Mezi Fredem a Anetou to bylo od začátku v pohodě. Jak je vidět na fotkách, tak jeden večer dokonce Petře zalehli oba postel.
Na táboře došlo i k nějakým dramatickým událostem. Jedna holčina šla se třemi borderkami na procházku do lesa a k potoku, kde si jedna borderka rozřízla nohu o sklo. Přeřízla si šlachu a buď žílu nebo tepnu. No zkrátka jí z rány tryskala krev. Holčina byla bez mobilu a navíc ještě na krku další dva psy. Takže po chatkách začala shánět, jak zavolat pomoc. Asi nechybělo moc a borderka mohla vykrvácet. Navíc je to ještě štěně a teď půl roku tu nohu nesmí namáhat. A borderka, která je neustále plná elánu! To nebude vůbec jednoduché.
Ten samý večer šli páníčkové s několika psy na procházku do lesa a mezi psy došlo k nějaké roztržce. Jedna panička chtěla zakročit, ale tak nešťastně, že ji jeden pes kousl do paže. Bylo to dost hluboké, takže musela taky zajet na ošetření.
Tímto úrazy naštěstí skončily.
Velké překvapení bylo, že na tábor přijela ještě jedna jezevčice. Je tam z okolí a dokonce závodila na mistrovství republiky mládeže v Horce. Neumístila se, ale i tak. Je ve dvojkách a má zkoušky do trojek. Takže je daleko lepší než Anetka. A hlavně je úplně jiná než Aneta. Je hladkosrstá a jmenuje se Eny, ale hlavní rozdíl je v její povaze. Řekla bych, že není vůbec dominantní a že agility je jediné, čemu se věnuje. Běhá daleko lépe než Aneta a hlavně běhala rychle i na konci tábora, kdy Aneta byla už dávno unavená. Řekla bych, že je to hlavně tím, že je opravdu hodně fixovaná na agility. Já jsem jí třeba ani jednou neviděla, že by si hrála nebo se honila s nějakým psem. Agility je pro ní asi to jediné, při čem se vybije a je za to hrozně vděčná. Aneta je úplně jiná, jí zajímá strašně moc věcí. Baví ji i agility, ale určitě ne každý den. Je i hrozně divné, že se obě jezevčice vůbec neseznámily. Ani si k sobě nečichly. Většinou se jezevčíci magicky přitahují na dálku. V tomto případě ne. Anetka si našla úplně jinou kamarádku, a to byla šeltie Peggy. Ta byla pár dní po odstavení štěňat. S tou se tam prohonila a prohrála si spoustu času. Anetce určitě hrozně moc tábor svědčil i v tom, že tam bylo tak strašně moc psů, spousta velkých a aspoň polovina borderek, které Aneta nijak zvlášť nemiluje (jako asi většina ostatních plemen). Na všechny si zvykla a chvílemi si hrála i s těmi velkými i s borderkami.
Jinak se tam objevil ještě jeden jezevčík, který dělá agility. Byl to černý kluk a je taky někde tam z okolí. Běhat jsem ho neviděla, panička jen přišla navštívit naši trenérku.
Mezi tréninky jsme na táboře stihli jen jeden výlet do Pusteven. Všichni jsme s sebou vzali psy a budily jsme velkou pozornost, protože tolik psů pohromadě lidi ještě neviděli. A navíc každý jiný. A to jsme šli pohromadě jen my z našeho cvičáku! Anetka si to užila, ta byla ve svém živlu jako obvykle na každém výletě. Naběhala toho třikrát tolik než ostatní, protože se snažila být pořád vepředu a zároveň si musela hlídat paničku. Najednou jí svaly z agility vůbec nebolely. Kryšpa se taky trochu proběhla na volno. To když v blízkosti byla jen Anetka a ostatní psi byli dál. Kryšpa ale výlet odnesla nejhůře, protože ji bolely polštářky na nohou z chození po kamenech. Tak strašně odolná a rychlá při agility a pak ji zkosily kameny.
Tak to byl náš tábor agility! Všichni jsme si ho užili. Nějaké vínečko jsme taky popili, i když nebylo vůbec výjimkou, že jsme šli spát ve 21.30, jak jsme byli unavení. Počasí jsme na táboře chytly nádherné. Trochu pršelo jen první a poslední noc, jinak svítilo sluníčko, takže se většina i opálila. Cesta domů proběhla taky v pohodě. Teď si ještě na cvičáku vzpomenout na to, co jsme se tam naučili!
Zatím jsou tady téměř jen moje fotky, až budu mít fotky i od ostatních, tak je sem přidám. Taky budu mít nějaké video z našich běhů. Už jsem se viděla, jak běhám. Hrůza!
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojte, zdravím Anetku a její paničku! Moc hezký článeček, aspoň jsem se dozvěděla, co se dělo u ostatních účastníků :o)
Lenka, Tery a Roxi
www.dogs-fvh.net
???
(Mazec, 7. 9. 2008 13:09)Ještě jsem neviděla jiné stránky, kde by se v každém článku autor do někoho bezdůvodně navážel a potom vyzdvihoval svého skvělého psa. A přitom ten "poakžený" výkon Vašeho psa nebyl pokaždený kvůli tomu, do čeho se tu navážíte. Fakt hnus.
Pozdrav z Valašska
(Lenka Cábová, 4. 10. 2008 21:33)